Není to moje první výstava, a troufám si říct, že snad asi ani poslední, ale ZATÍM poslední ano. A jelikož můj děda je největší celebrita z naší rodiny (samozřejmě má tvrdou konkurenci, že jo), pan Pavel Fiala z Chotěboře o něm napsal knihu (něco o dědovi si můžete přečíst i ve článku na Wikipedii, který plánuju) Mistr opratí Jiří Kocman.
A zahájení výstavy 27. dubna 2018 v Chotěboři bylo něco jako doprovod k čtení z této knihy.
Kniha byla vydaná minulý rok, já dělala grafiku s počítačem na kolenou na pokoji
v Toskánsku, kde bylo asi tak 1000° nad nulou, bylo to hektický, ale dali jsme to! Před rokem to začalo, nyní turné s knihou už pomalu končí, ale pan Fiala připravuje novou. Tedy vlastně dvě :).
Výstava se koná v chotěbořské knihovně Ignáta Herrmanna, což sice nebyl místní rodák, ale Chotěbořáci dělají, jakože jo. Začali jsme v sedm večer, na úvod zahrály dvě slečny na cello, pan Fiala nás vyvolal dopředu - což teda upřímně řečeno nemám ráda - představil nás, popovídal něco o nás a dál už se pak s dědou četlo a vyprávělo. Kromě mě vystavoval ještě můj strejda Martin (http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/kladrubsky-sedlar-se-venuje-remeslu-ctyri-desitky-let/1611054) a Šárka Veinhauerová (https://www.fotosarka.cz/). Obrazy a výtvory tam jsou do konce května, přičemž je možnost zakoupit i moje přáníčka, kalendáře a tak..
Ale jak je u nás zvykem, spojili jsme příjemné z užitečným a jelikož se blížil Beltine,
v sobotu jsme se vydali do nedalekého keltského Archeoskanzenu v Nasavrkách. Nikde nikdo, což nám nesmírně vyhovovalo, sami jsme si krásně prošli areál, což nám taky nesmírně vyhovovalo. Sluníčko svítilo, "zaměstnanci" skanzenu byli moc milí, ale Beltine se konal až o týden později, což mě osobně teda trochu zamrzelo. Ale den byl úžasnej. A to nevyšla návštěva Chotěbořského zámku, o jehož majitelce, paní Leopoldě Dobrzenské
z Lobkowitz, a její rodině jsem četla knihu "A hudba přestala hrát".
Pak už jsme jeli domů, cestou jsme se stavili v Havlíčkově Brodě ve Vymazlené kavárně, která sice vůbec není v centru, ale místo k sezení aby tam člověk hledal. My měli štěstí, ale po chvíli už se nebylo kam posadit. Jinak vřele nedoporučuju lidem, co si chtějí v kavárně odpočinout a posedět, pokecat třeba s kámoškou - kdo by to v kavárně dělal, že jo. Tato kavárna je VELICE orientovaná na děti. Tečka. To k vysvětlení, myslím, stačí dostatečně...
Cestou zpět na jih jsme ještě navštívili zříceninu hradu Orlík u Humpolce - jezdíme okolo, co je svět světem a nikdy tam nebyli, takže konečně, když nikam nechvátáme, jsme se tam stavili. Zřícenina moc hezká, místní spolek jí náležitě opečovává a "dostavuje", ale co mě zaujalo nejvíc, byla krásně řešená vyhlídka na zborcené věži. Moc hezky vyřešená moderní "architektura" propojená s tou staletí starou. Jedna půlka věže kamenná, druhá
z železných prutů - moderní, jednoduché, krásné! Až na ty schody, kterýma jde vidět dolů - to je pro mě vždycky lahůdka! Ale nevzdávám se :)
A jelikož víkend plný aktivit ještě neskončil, další den jsme byli domluvení vyzkoušet si jízdu na koni! No teda...! Já, jelikož jsem z "koňácký" rodiny, už jsem teda kdysi na koni seděla, ale přestala jsem, protože mě nechtěl poslouchat. Kůň je totiž robot, co poslechne sedmiletou holku, kdybyste to náhodou nevěděli. Pája, jakožto koňopanic (to slovo si nechám patentovat!) seděl na koni poprvé. Přiznám se, docela jsem se těšila, ale jakmile jsem ho viděla sedět na koni, na kterém se klátil, jak vyviklaná bříza ve větru, trochu mi zatrnulo. Ale ne, šlo mu to krásně, a to i přesto, že si vzal krátký kalhoty a vysloveně trpěl. Když jsem přišla na řadu, celkem mě překvapilo, že ten svůj zadek na koně ani nevyhoupnu, ale na mou obranu, jsem fakt malá... později mi padaly i třmeny a sranda to taky nebyla, ale bylo to fajn :) Nohy naštěstí bolely jen Páju, to asi proto, že to fakt dělal pořádně.
Pondělí. To byla taky sranda. Už jsme se domluvili, že si od sebe dáme trochu pauzu
a pojedem si každej po svym - já měla doma práci, Pája měl práci v práci. V tom najednou smska, že musí neodkladně jet na Moravu a jestli nechci jet s nim. NA MORAVU!!!??? DO BRNA!!!??? TAK HROZNĚ MOC DALEKO!!?? A V PODSTATĚ DO CIZÍ ZEMĚ??!! :D No, vyrazili jsme asi okolo 11, přijeli tam asi ve tři, chvíli pobyli u jeho příbuzných, předali, co bylo třeba a vyrazili jsme do Brna do Place Store, kde prodávám svá přáníčka. Tam jsem vyzvedla, co se neprodalo na Velikonoce a protože jsem hlava děravá, to ostatní, co jsem chtěla taky vyzvednout, jsem samozřejmě nechala na místě. Příště. Ovšem ale tak moc jsme chtěli do Marináda Store, že jsme na to prostě zapomněli. V Marinádě měli ten den sice jen do šesti, ale to nám nezabránilo se tam usadit a najíst se, dát si výborný prkýnko
s výbornýma klobáskama a sýrem a limonády... no prostě mňam! Žádný děsivý, uřvaný děti nikde, poklidná brněnská čtvrť a v ní ukrytý úžasný, pohodlný hygge místečko jako je Marináda - dokonalost.
Jsme u volného úterý a co teď? Pája: možná mám ještě práci, já: už mě s tím fakt vytáčíš... Nakonec se práce nekonala a my jsme se rozhodli vzít útokem Kleť. No, to je kopec nad Krumlovem, co má asi 1084,2 (přibližně) m n. m. a já s ním mám hroznej, ale HROZNEJ problém. Vyšli jsme v 9 ráno, a že půjdem celou cestu pěšky. Svítilo, bylo teplo, ale docela foukalo. Vzali jsme to přes město, přes Kolektiv, kde jsme si dali šeříkovou limonádu (nechutnala mi), a vyrazili na ten šílenej kopec. Nebudu radši popisovat, jak moc jsem s tim bojovala a jak moc to Pája vyhopsal, jako jelen, ale nahoře nás čekal trošku šok, ačkoli jsme si mysleli, že lidí bude dost, protože je volno, ale tohle jsme asi nečekali. U obou oken fronta až kdovíkam... Probíhal totiž závod "Himalájský tygr" - a to je soutěž o to, kdo ten kopec vylezle nejvíckrát! Ano, opravdu se tím lidi můžou bavit a trávit tak volnej den. Po vyhlášený česnečce, kterou jsme nemohli vynechat, jsme si půjčili koloběžky a sjeli Kleť fofrem dolů do města, přelezli kopec, další kopec a byli doma, kde jsme padli, jak koťata
a bylo nám dobře :).
