Jak to všechno začalo? Naprosto jednoduše tak, že jsme se opět začli nudit a cítit takovej ten pocit, jak už hrozně moc chcete zase někam vypadnout :). Každý rok touhle dobou jezdíváme někam pryč. Ale kam teď? Já bych radši jinam, než Pája, ale on chtěl do Skotska. Zase. Do Edi. Zase. Na vysočinu. Zase... Ne, to je samozřejmě nadsázka, Skotsko prostě miluju, takže jo! Jedem! Aspoň si zase splním svůj cíl - každej rok na ostrovech - i když už jsem letos v březnu vlastně byla u kámošky v Londýně.
Začli jsme vše plánovat už v lednu, a taky všechno platit a najet náš klasickej DETAILNÍ rozvrh kdy, kde, co, jak a proč. Takže placení ubytování, trajektů atd.
Hned po Velikonocích - tedy 3. dubna - jsme brzo ráno vyrazili z domova a jeli do Prahy. Letělo nám to asi v 9, do Edi jsme se dostali v 11, půjčili auto a vyrazili směr Fort William, kde jsme si vyzvedli v kanceláři všechny lístky na všechny trajekty. Zde patří véééélké poděkování Pájovo kámošce Tess, která tohle určitě číst nebude, ale Vesmír jí ten vděk určitě předá, jelikož na Hebridech a Skotsku byla asi tak tisíckrát - nebo aspoň víckrát, než my, a to už je co říct :) a moc nám pomohlaa. Z Fort Williamu a nákupu u Morrisona (ne Jima), jsme se posouvali v dál. Ten den jsme ještě spali na "pevnině", kousek od přejezdu na Skye v malém SYHA hned u jezera, no prostě kouzelný.

Loch Duich u našeho prvního ubytování
Další den jsme se probudili do krásného nového rána a těšili se na další dobrodružství. Naší první zastávkou byl neplánovaně malý rozpadlý kostelík s hřbitovem (v tu chvíli jsme ještě byli plně nadšení do čehokoli rozpadlého a volajícího "Jsem tady už stovky let a jsem hrozně zajímavej". No, po delším čase to zas tak zajímavý nebylo, spíš asi jako "rozpadlý kostely, hrady a domy jsou tu na každym kroku". Ale stejně to zbožňuju!
Naší první zastávkou DLE PLÁNU (kdo mě zná, tak jasně ví, že PLÁNU SE MUSÍME DRŽET!), byl Eilean Donan Castle - asi nejikoničtější a jeden z nejhezčích hradů ve Skotsku (kdo zná skotský hrady a ví, že povětšinou vypadají spíš jako betonová kostka másla, dá mi za pravdu). Navíc se tam natáčel James Bond, a kdo chce vědět jakej, nedostal by to ze mě ani středověkým mučením - tak moc já poslouchám svýho kluka a pamatuju si všechno, co říká, protože je to přece hrozně zajímavý..

Eilean (gaelsky ostrovní) Donan Castle
Dále následoval přejezd na ostrov Skye - vyhlášený jako jedno z nejkrásnějších míst na Zemi - a to tak, že po mostě (takže ne, nebyli jsme následovníky prince Charlieho, který zdrhal před rudokabátníky do Francie na loďce převlečený za ženskou). Na Skye jsme si dali malilinkatý výšlap (místo obřího, mnou vymyšleného asi 3 hodinového) k Fairy Pools (šíleně tam fučelo studeně, ale odvážlivce to neodradilo a když jsem viděla holku bez kalhot, myslela jsem, že na mě jdou mrákoty, ale ona do těch vodopádů pak skočila
v plavkách. Ok.) dále jsme jeli na Neist Point Lighthouse - protože majáček. Ten den bylo nádherně. Dva dny jsme byli ubytovaní v domečku Hilltop, který můžu vřele doporučit,
a kdyby to šlo, bydlim tam pořád :). Další ráno - po povinně sledovaných novinkách
o svatbě prince Harryho a Meghan Markle - jsme se vydali na nejnáročnější část výletu - The Old Man of Storr. Výšlap bych klasifikovala jako "náročnější" - už jsem šla horší, ale úplně sranda to taky nebyla. On totiž ve Skotsku v dubnu (čti i v červnu a červenci) je na horách ještě sníh. Ale jo! Dali jsme vysněný bod, šplhali po čtyřech, sjeli po blátě, vyváleli se ve sněhu, postavili sněhuláka a cestou zpátky viděli asijskou princezničku v tylový sukni
a teniskách, jak si to štráduje nahoru. No, asi tam moc dlouho nepobyla, jelikož když už jsme seděli v autě, byla zpátky dole.

Old Man of Storr
Po výšlapu jsme se už pomalu šinuli k dočasnému domovu, kde jsme si uvařili jídlo
a snažili se tak nějak zahřát. No, a protože Skye není skoro nic jiného, než rozpadlé brochy, hrad, Portree, zdlouhavá a rozpadlá cesta tam, ještě zdlouhavější a rozpadlejší zpátky, Portree, Kilt rock, muzeum ostrovního života a zase Portree - kde jsme se stavili v úžasný hospůdce s atmosférou The Isles, i další den jsme už jen tak bloumali po okolí (Fairy Glen), mezitím, co jsme čekali na trajekt z Uigu. Tím jsme se přesunuli do Tarbertu na ostrov Harris, kde jsme nakoupili v místní palírně a sotva stihli poštou poslat pohledy, a jeli na ubytování ve městě Stornoway. No, a protože další den byla neděle a na ostrovech údajně všude zavřeno, měli jsme jen přírodní záležitosti, jako nejsevernější bod Hebrid Butt of Lewis, pak Norse Mill and Kiln (což je hrozně roztomilý), další historická vesnice Blackhouse village, další rozpadlej (nejzachovalejší) broch Dun Carloway a konečně: Callanish standing stone circle - to je prostě naše! No a protože jsme potřebovali ještě ten den stihnout trajekt na Uist, natočili jsme vrtuli a švihali do Leverburghu.

Cesta trajektem trvala asi hodinu a půl a při příjezdu na ještě pustější a méně civilizovaný severní Uist jsme se vydali hledat ubytování. Počasí už se nám začlo kazit, tak jsme byli trochu promrzlí a po příjezdu na zamluvené ubytování jsme se majiteli museli omluvit, že jeho dřevěné chatky tuhle noc nedáváme a jali jsme se hledat jiné ubytování. Naštěstí se nás ujala paní hned v prvním BnB, která sice měla na návštěvě rodinu, protože nečekala hosty, ale prej neva. Super, jídlo a spát.

Víte, co si budeme povídat, ono na těch ostrovech vesměs skoro nic není. Doslova. Možná tak ovce a člověk si pokládá otázku, z čeho tam ti lidi žijou??? Proto náš další den byl volnější, našli jsme hezkou okružní cestu s kamenným kruhem a prehistorickou kamennou pohřební komorou. Cestou jsme narazili na "pokusný les" vysázený tak v 60. letech, kdy vědci zkoušeli, jestli na ostrovech vůbec můžou růst stromy. No, můžou. A moc hezky, a tak jako divoce a bylo to tam moc příjemný :) i s hrobem medvěda Herculese. Promočenou vycházku jsme zakončili v blízkém hotýlku čajem a dortíkem.

Ten den jsme projeli oba Uisty až k ostrovu Eriskay, a jeho pláž bylo to nejjižnější, kam jsme se na ostrovech dostali. A musím říct, že nám tam přeběhla černá kočka přes cestu a já nebyla celej den dobře naložená a tahle nálada vygradovala v našem budoucím ubytování. Jak jsem na začátku psala, že už v lednu jsme vše platili a tak, přes internet jsme platili
i tohle ubytování v Lochboisdale, kam jsme NAŠTĚSTÍ před odjezdem volali, jestli je vše ok. Paní sice působila zmateně, ale jinak jakože dobrý. No, přijeli jsme, ubytovali a šli řešit další den a náš odjezd asi tak v 6 ráno... A paní se ptala, jestli teda chceme snídani, když jedem tak ráno, a já: No, tak zaplaceno máme, takže... a ona: No, nemáte... Koukali jsme na ní, jako dva blázni. Hned jsem vytasila komunikaci v mailu a poslaný potvrzení o zaplacení atd.. Ne, to není můj účet, nikdy neberu peníze přes internet, ani nechci zálohy... Nakonec teda po tom, co jsem se před ní málem zoufalstvím rozbrečela nám řekla, ať dáme míň peněz. No, snídani už jsme po ní chtít ani nemohli. Navíc nám řekla, že trajekty už nejezdí do Mallaigu, ale do Obanu, kam cesta trvá 5 HODIN!!!!! Místo tří, navíc úplně jinam a my měli naplánovaný Glenfinnan, Glencoe... prostě všechno cestou.

No, vyjetý, jak koleje z toho všeho, jsme byli rádi, že jsme rádi, ráno nastoupili na šílenej trajekt a smířili se s osudem. Můj oblíbený Glenfinnan, na který jsem se těšila, jako malá, jsme nestihli, zato jsme zajeli oklikou do Glencoe, což je taky nádherný. Malou náhradou mi bylo, že jsme cestou potkali natolik krotký jeleny, že nám jedli z ruky! :-O A taky místo, kde se natáčely exteriéry pro Hagridovu chaloupku.

Glencoe 2018

Unavený a tak trochu i zároveň smutný z toho všeho a taky z toho, že náš výlet se chýlí ke konci, jsme absolvovali asi nejdelší cestu k rádoby "romantickýmu" ubytování v přírodním parku kdesi u Loch Lomond. Hostýlek vytvořenej ze starýho kostela byl teda zážitek,
a určitě na něj budem dlouho vzpomínat :). Každopádně jsem už byla ráda, že jsem na "pevnině", v civilizaci, mezi "svými" a tam, kde to už celkem znám. Další den už nám zbývalo jen vychutnávat krásy skotské vysočiny, která je tak nádherná, že se mi z toho chce vždycky brečet.

Na závěr musím říct: Hebridy - zajímavý (zakázaný slovo, když chceš o něčem říct, že to bylo zvláštní, ale vlastně nechceš). Pustý, mystický místo, kde je ovcí víc, než lidí, a co tam ty lidi dělaj, to mi rozum nebere. Skye - krásný místo s velice proměnlivym počasím, málo stromů, hodně hor a sněhu, takový drsný místo pro život o samotě, kterej si sami vyberete, když ho chcete. Skotsko stejně miluju, jako předtim, možná i víc, někdy i míň (ale to VÍC převládá :) ). Navždy.